THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Marduk je na černě-metalové scéně pojem. Drhnou pořád a pořád tu samou písničku (či spíš mantru pro satana), drží se svých black metalových kořenů (které pomáhali vytvářet) jako pijavice něčí kůže a rozhodně to nemíní měnit. Nové album Marduk se skutečně nepokouší nějak originálně prosadit a já myslím, že je to určitě dobře. Je to důkaz, že původní, dřevitý black s kvalitnějším zvukem a produkcí má stále co říct. Marduk netouží po slávě. Stačí jim, co mají.
Že si můžou v klídku vydávat alba nyní pod novým labelem a srát na okolní svět, občas srovnat se zemí nějaký klub a to je asi tak všechno, protože Marduk je z těch kapel, které si udržují svoji vlastní laťku kvality a i když se nikdy neproboří z undergroundu k výšinám jako například Dimmu Borgir, stále budou hlodat a hlodat a ti, kteří Marduk obdivují budou moci nadále kupovat nová alba bez obav, že Marduk vydají nějaký shit nebo že se pokusí zbořit hranice stylů a spojit pure black s technem. No to jsem trochu přehnal, ale kláves se nedočkáme. A znovu opakuju, že je to dobře, protože Marduk má svou tvář, berte nebo nechte ležet - stále zde budou lidi, kteří je budou nesnášet a stále zde budou ti, kteří je budou mít rádi.
Nové album nese název La Grande Danse Macabre, a když se podíváte na obal, můžete mít pocit a ve skrytu duše jisté hlodání, že se snad Marduk změnili."Poetický" obal s vkusně vyobrazenou rytířskou zbrojí pod kterou je gotickým písmem napsáno La Grande Danse Macabre (ostatně tento název taky evokuje spíš načančaný sympho black než pozdemní bestii) sám o sobě přece nic neznamená, ale zvýšená pečlivost a vkus s tvorbou nového bookletu jakoby přímo sám dával do mozku myšlenky typu : "Do prdele, tentokrát tam určitě zpívá operní vokalistka" nebo oblíbená fráze ortodoxních blackerů : "Klávesy jsou dobré tak možná pro zasrané disko".
Nebojte se.Marduk jsou stejní, nasraní a warpaintoví.Já musím říct, že mi nesedí jejich image a zájem o válku a podobné nesmysly, ale to je spíš věcí vkusu, takže se budu soustředit na hudbu.Album otevírá krátká kytarová instrumentálka "Ars Moriendi" s plíživýma znělým, melodickým rifem. To co vás na Marduk nejvíc zaujme, teď myslím instrumentálně, není psychotická kytara nebo hysterický řev, ale to, co byste nejméně čeklai a sice basa. B.War ovládá basu skutečně úžasným způsobem - vždyť kolikrát máte možnost slyšet basu vyjíždět až do sól ? Počáteční intro okamžitě vystřídá klasická Mardukovská vypalovačka - Azrael. A hned mě čekalo překvapení. Chlapci hrají lépe. Prostě hrají lépe, své řemeslo zvládají nenuceně a mají ho v malíčku. A hned po prvním songu následuje opět kytarová, vleklá instrumentálka (s krásnou basou, jak jinak :), Pompa Funebris 1660. CO se stalo roku 1660 nevím, ale je mi jasné, že to bude žalozpěv za jakousi bitvu nebo válku. Prostě krystalický dřevitý Marduk. Další je Obedience unto death. Skvělý, rychlý, nářezový black, ale celkově až ubohá atmosféra nenávisti ...já nevím... já bych prostě Marduk pacifistům nedoporučoval. A nastává pěkně dlouhý song, Bonds of Unholy. Sakra, proč nemůžu rozeznat jednu písničku od druhé ? I basa už se ztrácí...jo, už vím proč, on mezi nima asi žádný rozdíl není. Marduk prostě natáčejí své klasické album, bez experimentů. No, těchto poměrně rozvleklých osm minut (myslím) s jedním kytarovým sólem se přeřítilo podezřele rychle (že by to nebylo zase tak průměrné ?) a následuje nejnápaditější věc na albu a můj favorit, La Grande Danse Macabre. Opravdu mohutný Tanec Smrti, pánové ! A teď se podržte, měl jsem pocit, že v pozadí slyším DJ samply ? To je blbost, co ? asi mi to leze na mozek, ale schválně si to poslechněte, před nástupem zpěvu. Asi bych si fakt měl vymýt mozek.Následují další skladby s velice roztomilými názvy - Death Sex Ejaculation, Funeral Bitch.... a na úplný závěr nasadili pánové drsnou rychlou pecku "Jesus Christ...Sodomized" . Taky znáte jistý muzikál ?
CO říct na závěr. Další skvělé album od Marduk, jednoduché a přímočaré, které však rozhodně není pro každého.Ostatně, to metal taky není :))
8 / 10
1. Ars Moriendi
2. Azrael
3. Pompa Funebris 1660
4. Obedience Unto Death
5. Bonds of Unholy Matrimony
6. La Grande Danse Macabre
7. Death Sex Ejaculation
8. Funeral Bitch
9. Summers End
10. Jesus Christ...Sodomized
Memento Mori (2023)
Viktoria (2018)
Frontschwein (2015)
Serpent Sermon (2012)
Wormwood (2009)
Rom 5:12 (2007)
Blood Puke Salvation (DVD) (2006)
Blackcrowned (DVD) (2005)
Warschau (live) (2005)
Deathmarch (EP) (2004)
Plague Angel (2004)
World Funeral (2003)
La Grande Danse Macabre (2001)
Obedience (MCD) (1999)
Panzer Divison Marduk (1999)
Nightwing (1997)
Live in Germania (live) (1996)
Glorification (MCD) (1996)
Heaven Shall Burn (1996)
Opus Nocturne (1994)
Those of the Unlight (1993)
Dark Endless (1992)
Fuck me Jesus (demo) (1991)
Here is No Peace (demo) (1991)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Blooddwan Productions
Produkce: MARDUK
Studio: Abyss
některé skladby jsou zbytečně zdlouhavé a stereotypní.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.